Alice začínala být velmi unavená z toho, že sedí vedle své sestry na břehu a nemá co dělat:

několikrát se sice nakoukla do knihy, kterou její sestra četla, ale neměla žádné obrázky ani konverzace, „a co je to za knihu,“ myslela si Alice, „bez obrázků a konverzací?“

Takže přemýšlela vlastním myšlením (ačkoliv to bylo obtížné, protože horký den ji dost unavoval a dělal hloupou),

zda by radost z tvoření řetězu z pampelišek stála za starost z vstávání a trhání pampelišek, když najednou kolem ní běžel bílý králík s růžovýma očima.

V tom nebylo nic tak velmi pozoruhodného; ani Alice si nemyslela, že je to tak velmi mimo mísu, slyšet králíka, jak si sám říká: „Ó bože! Ó bože! Budu pozdě!“ (když si to později rozmyslela, došlo jí, že by se nad tím měla zamyslet, ale v té chvíli jí to všechno připadalo zcela přirozené); ale když králík skutečně vytáhl hodinky z kapsy svého vestičky a podíval se na ně, a pak spěchal dál, Alice vyskočila na nohy, protože jí problesklo hlavou, že nikdy předtím neviděla králíka s vestičkovou kapsou nebo hodinkami, a plná zvědavosti běžela za ním po poli a měla štěstí, že právě včas viděla, jak se propadl velkým králíčím dírou pod plotem.

Za další okamih Alice za ním šla, aniž by jednou zvažovala, jak se vlastně zase dostane ven.

Králíčí díra šla rovnou jako tunel nějakou dobu a pak se prudce sklonila dolů, tak prudce, že Alice neměla okamžik na to, aby přemýšlela o zastavení, než se ocitla padající do velmi hluboké studny.

Buď studna byla velmi hluboká, nebo padala velmi pomalu, protože měla spoustu času, když padala, koukat kolem sebe a přemýšlet, co se bude dít dál. Nejprve se snažila podívat dolů a zjistit, na co padá, ale bylo tam příliš tmavo na to, aby viděla cokoli; pak se podívala na strany studny a všimla si, že jsou plné skříní a knihovních polic; sem tam viděla mapy a obrazy visící na hácích. Když míjela jednu ze skříní, vzala si sklenici; byla označena jako „POMERANČOVÁ MARMELÁDA“, ale k její velké zklamání byla prázdná: nebála se sklenici upustit, aby někoho pod ní nezabilo, takže ji zvládla posunout do jedné ze skříní, když kolem ní padala.

„No!“ myslela si Alice, „po takovém pádu jako tento si nemyslím nic o padání po schodech! Jak se budou všichni doma divit! Proč, i kdybych spadla z vrcholu domu, bych o tom neřekla nic!“ (Což byla velmi pravděpodobná pravda.)

Dolů, dolů, dolů. Nikdy to neskončí?

„Zajímalo by mě, kolik mil jsem dopadla k tomuto času?“ řekla nahlas. „Musím být někde poblíž středu Země. Podívejme se: to by mělo být čtyři tisíce mil dolů, myslím—“ (vidíte, Alice se naučila několik věcí tohoto druhu ve svých lekcích ve třídě, a i když to nebyla velmi dobrá příležitost ukázat své znalosti, protože nikdo ji neposlouchal, bylo to stále dobré cvičení to říct nahlas) „—ano, to je asi správná vzdálenost—ale pak si myslím, na jaké šířce nebo délce jsem?“ (Alice neměla ponětí, co je to šířka nebo délka, ale myslela si, že jsou to hezká velká slova na vyslovení.)

Zanedlouho začala znovu. „Zajímá mě, jestli spadnu přímo skrz Zemi! Jak vtipné to bude vypadat, když vyjdu mezi lidi, kteří chodí s hlavami dolů! Antipatie, myslím—“ (byla docela ráda, že tentokrát nikdo neslyší, protože to vůbec neznělo jako správné slovo) „—ale budu se muset zeptat, jaké je jméno země, víte. Prosím, paní, je to Nový Zéland ne